Už znáte Freestyle Paws? Vyzpovídali jsme členku této smečky Anetu!

Z internetu na nás vyskakuje opravdu nepřeberné množství videí plných šikovných týmů ve složení člověk a pes. Jen pár z nich však vyniká nad ostatní a ti se nám s oblibou zažerou do šedé kůry mozkové a už se odtamtud nehnou. Jedním z takových týmů jsou Freestyle paws, díky jejichž psím kusům nejednomu člověku měla možnost vletět do pusy moucha. I my jsme fanoušci této bezva party a proto jsme se dnes rozhodli vyzpovídat Anetu, jediného lidského člena této bezva party.

Anet máš tři psy, že? Jak jsou staří a kde a jak jsi k nim přišla?

Jade (voříšek) má 4,5 roku a vybrala ho pro mě mamka. Tehdy mi bylo docela jedno, co z toho vlastně vyroste, hlavně, když budu mít psa…
U Justy (BOC) už jsem se víc zajímala i o povahu a zdraví různých ras. Taky už jsem měla jasno v tom, co chci se psem dělat a tak jsem před vzhledem upřednostnila charakter, který se ke mně bude opravdu hodit. A můžu říct, že to byla nejlepší volba. Jusťa bude mít brzy 4. narozeniny.
Jerrynek (JRT) má 3 roky a 3 měsíce. Upřímně, Jerryho jsem zrovna moc neplánovala. Sice jsem se pro
plemeno pevně rozhodla, ale chtěla jsem si nechat trochu odstup. Pak jsem ale narazila na Jerryho,
který byl prostě ztělesněním mé dokonalé představy, a bylo jasno.

Plánuješ v blízké době další psy?

Nechci moc předbíhat, ale ano, už dlouho mám v plánu nový přírůstek, s trochou štěstí se k nám připojí už letos.

A jaké plemeno, jestli to není tajné? Budeš stíhat věnovat se všem spravedlivě?

Měla by to být druhá borderka, konkrétně bordeří kluk. Už teď vím, že nebudu vše stíhat tak, jak bych si přála, ale už dávno jsem se rozhodla pro ono spojení, které bych znovu nedostala, takže mám velkou motivaci se s tím poprat.

Kde čerpáš inspiraci na další a další psí triky?

Občas na mě někde vyskočí video se zajímavým povelem a já si řeknu „tohle vyzkoušíme“. Jindy mi něco poradí přátelé, kterým představivost rozhodně nechybí, někdy se i mně podaří vymyslet něco nového. Ale ty největší šílenosti vznikají, když se psy cvičím metodou shapingu. Dokáží nabízet věci, jaké by hned tak někdo nevymyslel a často mě inspirují do dalších cviků.

Máš všechny cviky napovelované? Není vyčerpávající vymýšlet pořád nové? Používáš gesta?

Ano, každý cvik má vlastní povel. Párkrát už se mi stalo, že jsem vážně nemohla nic vymyslet a tak jsem použila první slovo, které mě  napadlo. Takže názvy některých našich cviků by asi nikdo neuhodl. Gesta moc nepoužívám, mám asi radši slovní povely. Třeba u společných cviků s více psy většinou neučím žádné nové povely, jen dávám dohromady ty běžné, samostatné, v kombinaci s oslovením psa.

Čemu všemu se vlastně se psy věnuješ? 

Mým snem byl vždy dogdancing, tanec se psem. Miluji tu souhru člověka a psa, navíc zbožňuji hudbu, takže tohle spojení je pro mě zkrátka dokonalost. Jsem ráda, že k tomu mám i tak skvělé psí parťáky, takže dogdancing pro nás bude asi vždy hlavní směr. Občas je ale fajn dát si pauzu a vyzkoušet i něco nového. Pro nás to je třeba frisbee, poslušnost, občas i psí výstavy, rekreačně pak běhání a další „oddechovky“. Jeden čas jsem se se psy věnovala i agility, což by byl pravděpodobně druhý nejoblíbenější sport, protože to psy ohromně  baví, ale v poslední době k tomu nebylo příliš možností. Doufám, že se to ale brzy zlepší.

Můžeš o svých psech říct, že mají stoprocentní poslušnost?

Myslím, že Justy má poslušnost opravdu spolehlivou, ještě mi neukázala opak. U Jadeho a Jerryho tam nějaké mezery jsou. Každopádně  100% poslušnost ve 100% případů podle mě neexistuje, takže bych to nikdy neřekla o žádném psovi.

Učíš každý trik všechny své psy?

Ne, některé triky umí z různých důvodů třeba jen jeden ze psů, ale u některých triků to ani neplánuji měnit – není důvod, aby všichni měli totéž. Víc mě baví, když se s každým psem můžu zaměřit na cvik, ve kterém má větší potenciál.

Jaké máš plány do budoucna?

Ráda bych svou prací se psy inspirovala lidi, pejskaře, majitele psů. Se svými psy pak plánuji vyzkoušet další ze psích sportů a zlepšovat se v těch stávajících.

Chtěla by ses trénováním psů živit?

Mým snem do budoucna je mít vlastní cvičiště a pomáhat lidem najít společnou cestu se svým čtyřnohým parťákem. Ne ale za vidinou zisku, ale proto, že mě práce se psy neskutečně baví a protože těch, kteří by si zasloužili lepší přístup, než jsem viděla na mnoha cvičištích, je spousta.

Líbil se vám rozhovor s Anetou? Dejte nám to vědět. Příště můžeme vyzpovídat jiného vašeho oblíbence!

Pac a pusu

0 Komentářů
1 Views

Ohlédnutí za rokem 2018

By ,   Žádný štítek
Ohlédnutí za rokem 2018

Ohlédnutí za rokem 2018

Ano přesně tak, dělá to každej a my jsme se rozhodli udělat to taky. Rok 2018 pro nás totiž byl v mnoha oblastech zlomový a nepodělit se s váma o ty radosti by byla velká škoda. Vezmeme to hezky popořadě:

  • Vyšperkovali jsme naše webové stránky
  • Integrovali jsme nový rezervační systém Reenio, který nám usnadnil mnoho práce
  • Přijali jsme do týmu Aničku, která obšťastňuje lidi svou pozitivní náladou na lekcích poslušnosti a dogfrisbee
  • Historicky poprvé jsme si upořádali vlastní zapni psí víkend, kterej byl naprosto boží
  • Stejně tak jsme poprvé uspořádali svou první Vánoční besídku, která byla taky boží
  • Vyslali jsme Barču na zahraniční kurz s názvem „Canine Behavior Consultant“, se kterým se dosud trápí, aby vám dávala ještě lepší rady než doposud
  • Pořídili jsme si krásnou novou boudičku na překážky

A do čeho se hodláme opřít letos?

  • Víme, že na blog pěkně prdíme, to ale v tomhle roce hodláme nadobro změnit
  • Stejně tak hodláme změnit k lepšímu aktivitu na sociálních sítích
  • Všechny akce námi pořádané budeme oznamovat s pořádným předstihem!
  • Letos bychom se měli na cvičáku dočkat elektřiny, rádi bychom tedy v zimě poprvé za tmy rozsvítili. Otevřela by se nám tak možnost večerních tréninků i v dobách temna.
  • Rádi bychom zařadili nové produkty do e-shopu.
  • Chtěli bychom pořídit zapni psí stánek a obrážet akce s našimi novými produkty

V roce 2019 nám i vám přejeme mnoho úspěchů a doufáme, že u nás budete zase o fous spokojenější!

Pac a pusu

Zapni psa

0 Komentářů
45 Views
Můj psí hluchoun: Hledáním ke štíhlé postavě

Jednou za čas, když mi začnou být moje psí kalhoty poněkud těsnější, se uvnitř mé osoby spustí tichý alarm. Většinou s těžkým srdcem vysadím coca colu, na které jsem se asi stala závislá… Nevím, ale opravdu bych o ní mohla říct, že moje všední dny dělá tak nějak hezčí. No a zkouškové bez coly? To prostě neexistuje, tam mám výsadní právo.

Loni na podzim jsem se však rozhodla začít i pravidelně běhat, jelikož situace si to zkrátka žádala a já neměla na nové kalhoty. Vybavená Adinou, protože přece nepojedu na svoje vlastní triko, jsem se vydala na pražské Trojmezí za svou kamarádkou Péťou, která se do toho pustila se mnou se dvěma chrty. Nutno podotknout, že s fyzičkou na tom byla teda mnohem líp.

Vyběhly jsme. Adinu jsem tentokrát nechala na volno, abych se necítila jako tyran. Pole, baráčky, potůček, zámeček. Vybrat hezkou trasu jsme si uměly. Kecaly jsme (fakt jsme to u toho běhu zvládaly a téměř se neflákaly). Když jsme vbíhaly do zahrádkářské kolonie, předběhly nás dvě slečny… Aby ne! Běžely jsme v klídku dál, když jsem si najednou uvědomila, že mi někdo chybí… Adina, přítomna pouze ve své alternativní realitě, kdy nemá čas vnímat svět kolem sebe se ztratila.  Běžela za náma, za dvěma běžícími postavami, no a když nás ty dvě slečny předběhly, prostě se přidala k nim. Proč ne, že jo? Co na tom sejde, běžkyně jako běžkyně.

Nastal chaos. Začala jsem volat, i když mi bylo jasné, že to je jako hrách na stěnu házet a hodnota mojí tepová frekvence vylítla kupodivu ještě výš a to jsem si myslela, že to už nejde. Poslala jsem Péťu jedním směrem a já se vydala druhým, jelikož se to samozřejmě muselo stát před rozcestím. Hledaly jsme dobrých deset minut, jedny z mých nejdelších, a já si v tu chvíli ani neuvědomovala, že už nemůžu. Byl to vskutku intenzivní trénink.

Po chvíli jsme narazila na kolemjdoucí a zeptala se, jestli neviděla psa. Bohužel neviděla. Začalo se stmívat a já propadala zoufalství, vždyť ona neslyší, musí být vyděšená, musí mě hledat!

Ohlédla jsem se… No a tam, na druhé straně malebného potůčku Botiče, se procházel klidný hnědobílý čuchající pes. Dá se říct, že když mě zahlédl, byl potěšen.

0 Komentářů
146 Views
Milujeme agility, ale občas nechápeme proč!

Nejednoho agiliťáka občas přepadne myšlenka, že náš oblíbený sport je občas hodně demotivující a frustrující záležitost. Obzvlášť pro nové závodníky, kteří na prvních soutěžích většinou zažívají pěknou diskotéku. Domů pak odjíždějí se smutnou náladou a postrádají jakýkoliv pocit pokroku. Nad tímto faktem jsme se více zamyslely.

Kromě agility se občas zúčastňujeme také závodů canicrossu, kde je závodní atmosféra poněkud více uvolněná. Lidé se navzájem podporují a jsou rádi, že vůbec doběhli. Jejich dobrý pocit se dostaví, i když se nepostaví na bednu a to z důvodu, že v canicrossu neexistuje nic takového jako je diskvalifikace z důvodu překonání překážky v jiném pořadí. A k tomu se vám z těla samozřejmě vyplaví nějaký ten endorfín, protože ten k pohybu prostě patří. Je to sport, na který natrénujete, pak se předvedete a třeba překonáte sám sebe, třeba někoho dalšího a třeba se postavíte na stupně vítězů.

Na agility můžete trénovat sebevíc a stejně Vám parkur nemusí sednout. Stačí, aby se jedna věc pokazila a diskvalifikace je na světě. Nepočítá se Vám čas, nepočítají se chyby, prostě smůla. A je pochopitelné, že to spoustu lidí odradí od účasti na závodech nebo dokonce od celého sportu.

A tak nám nezbývá nic jiného než dělat agility prostě pro zábavu a proto, že ho milujeme. Pokaždé, když odevzdaně taháme ty zbytečně těžké zátěže na tunely nebo se lámeme pod prknem z kladiny, které se horko těžko snažíme dostat do naší malé apartní boudy, se zamýšlíme: „Proč právě agility, proč ne třeba ten canicross..?“ Protože nás to baví a to je to nejdůležitější. Nezapomenout, že to není jen o výsledcích, ale o vás, o vašich psech a o přátelích z vašeho světa, kteří vás dělají vámi.

Přejeme všem a nejen našim malým zapnipsím závodníkům hodně štěstí na jejich prvních závodech!
#KanikoJump

PS: A neházejte flintu do žita, jinak Vás s ní budem honit po cvičáku!

0 Komentářů
280 Views
Můj psí hluchoun: Jak jsem se zabouchla do hoopers

Abych byla upřímná, ze začátku jsem se tomu smála… Vždyť u toho sportu se člověk vůbec nehýbe a na první pohled to vypadá, že někdo, kdo nebyl zdatný v agility, se rozhodl tento problém vyřešit po svém a vymyslel si prostě nový sport bez zónovek, kruhu, slalomu, skoček… no prostě všeho, co mu zrovna nešlo nebo mohl potenciálně zkazit.

Už na prvním tréninku jsem se však smát přestala. Hoopers mě totiž okouzlilo. Ne že bych chtěla všeho nechat a dělat jen to, ale našla jsem v něm jisté zalíbení. Je totiž skvělou alternativou pro psy, pro které je agility invazivním sportem. Mám na mysli třeba malinké psy, pro které je výška nejmenších skoček stejně moc vysoká nebo naopak velké psy, pro něž jeden skok znamená pět hodin spánku, přičemž narvat se do agility tunelu povětšinou skončí tak, že hlava čumí na konci ven, ale zadek zůstane hezky pěkně na začátku před vchodem. (pozn. průměr tunelu na agility je o 20 cm menší než na hoopers.) Další skupinou, pro kterou jsou hoopers vhodné jsou třeba psi u nichž je třeba šetřit jejich pohybový aparát tedy starší jedinci nebo naopak štěňata. V neposlední řadě je hoopers vhodné i pro psovody s pohybovým omezením, jelikož majitel psa se pohybuje jen ve čtverci 3×3 metry, odkud se realizuje hlavně pomocí slovních povelů a tance. Možná si říkáte, co to plácám, ale podívejte se někdy na člověka, který si na agility závodech v mysli prochází parkur a u toho předvádí, jak psa povede.

Ale abych se vrátila tam, kde jsem původně chtěla skončit… I svého hluchounka už jsem zařadila do kategorie psů, jež se prostě musí šetřit, a tak když po mně jednoho dne chtěli o tomto sportu napsat článek do psích kusů, rozhodla jsem se podstoupit svůj první testovací trénink. Jelikož Adina dělala agility, pochopila celkem rychle, co se od ní žádá, i když teda ovládat ji pouze rukama a silou mysli nebylo úplně jednoduché.

Pak už to šlo ráz na ráz. Dozvěděla jsem se, že v říjnu proběhne v Berouně dvoudenní seminář se zakladatelkou hoopers Nadine Hehli a přihlásila jsem se jako účastník. Vytáhla jsem oblouky a branky, které se nám smutně válely už pár měsíců na cvičáku za boudou. Odhodlala jsem se jít na první závody v hoopers, které skončily lépe než jsem čekala. Doobjednaly jsme tunel a barely.

Závěrem bych chtěla říci, že hoopers je opravdovým sportem pro každého a je nám potěšením vám oznámit, že si ho můžete vyzkoušet od září i u nás v Praze Modřanech pod mým vedením. Takže pokud jste doteď měli nějaké pochybnosti, doufám, že Vás opustily.

-Bára

0 Komentářů
288 Views

Facebook Zapni psa