Můj psí hluchoun: Jak jsem se zabouchla do hoopers

Abych byla upřímná, ze začátku jsem se tomu smála… Vždyť u toho sportu se člověk vůbec nehýbe a na první pohled to vypadá, že někdo, kdo nebyl zdatný v agility, se rozhodl tento problém vyřešit po svém a vymyslel si prostě nový sport bez zónovek, kruhu, slalomu, skoček… no prostě všeho, co mu zrovna nešlo nebo mohl potenciálně zkazit.

Už na prvním tréninku jsem se však smát přestala. Hoopers mě totiž okouzlilo. Ne že bych chtěla všeho nechat a dělat jen to, ale našla jsem v něm jisté zalíbení. Je totiž skvělou alternativou pro psy, pro které je agility invazivním sportem. Mám na mysli třeba malinké psy, pro které je výška nejmenších skoček stejně moc vysoká nebo naopak velké psy, pro něž jeden skok znamená pět hodin spánku, přičemž narvat se do agility tunelu povětšinou skončí tak, že hlava čumí na konci ven, ale zadek zůstane hezky pěkně na začátku před vchodem. (pozn. průměr tunelu na agility je o 20 cm menší než na hoopers.) Další skupinou, pro kterou jsou hoopers vhodné jsou třeba psi u nichž je třeba šetřit jejich pohybový aparát tedy starší jedinci nebo naopak štěňata. V neposlední řadě je hoopers vhodné i pro psovody s pohybovým omezením, jelikož majitel psa se pohybuje jen ve čtverci 3×3 metry, odkud se realizuje hlavně pomocí slovních povelů a tance. Možná si říkáte, co to plácám, ale podívejte se někdy na člověka, který si na agility závodech v mysli prochází parkur a u toho předvádí, jak psa povede.

Ale abych se vrátila tam, kde jsem původně chtěla skončit… I svého hluchounka už jsem zařadila do kategorie psů, jež se prostě musí šetřit, a tak když po mně jednoho dne chtěli o tomto sportu napsat článek do psích kusů, rozhodla jsem se podstoupit svůj první testovací trénink. Jelikož Adina dělala agility, pochopila celkem rychle, co se od ní žádá, i když teda ovládat ji pouze rukama a silou mysli nebylo úplně jednoduché.

Pak už to šlo ráz na ráz. Dozvěděla jsem se, že v říjnu proběhne v Berouně dvoudenní seminář se zakladatelkou hoopers Nadine Hehli a přihlásila jsem se jako účastník. Vytáhla jsem oblouky a branky, které se nám smutně válely už pár měsíců na cvičáku za boudou. Odhodlala jsem se jít na první závody v hoopers, které skončily lépe než jsem čekala. Doobjednaly jsme tunel a barely.

Závěrem bych chtěla říci, že hoopers je opravdovým sportem pro každého a je nám potěšením vám oznámit, že si ho můžete vyzkoušet od září i u nás v Praze Modřanech pod mým vedením. Takže pokud jste doteď měli nějaké pochybnosti, doufám, že Vás opustily.

-Bára

0 Komentářů
326 Views
Můj psí hluchoun: Adina, dohazovačka pochybných existencí

Tenhle příběh se stal, když mi bylo 17. Adina ještě slyšela, nebo si to aspoň myslím, a já bydlela s mamkou. Obě jsme byly nesnesitelné ve stejné míře, akorát jiným způsobem, takže jsme spolu neustále bojovaly. Zvlášť Adinu máma nemohla vystát, jelikož se ten malý psí záškodník rozhodl, že jí systematicky bude likvidovat byt a to samozřejmě nemohla přenést přes srdce.

V ten den jsme se pohádaly a já, jelikož jsem si jako puberťačka tu křivdu nemohla nechat líbit jsem plná vzdoru vyrazila do Stromovky trucovat. Bylo léto a ten den bylo krásně, takže jsem si v kraťasech a tílku hezky pěkně kecla k rybníčku a tam jsem si libovala ve svém neštěstí. Musela jsem se pořádně politovat. Adina kolem mě běhala a já jí občas hodila do vody klacek. Pak mi ho zase přinesla. Takhle jsem to praktikovala asi čtvrt hodiny, až mi ho najednou nepřinesla. Začala jsem se rozhlížet, abych zjistila, kde je chyba. Opodál jsem zahlídla zvláštního chlápka? Nebo spíš kluka? Mohlo mu být něco ke třiceti a rozhodně to nebyl Čech, což jsem teda pochopila, až když na mě promluvil. Každopádně ten klukochlápek postával kus ode mě a hrál si s Adinou. Každej si s ní chce hrát, takže jsem byla v klidu a ještě jsem se usmála jakože „No jo, pohraj si“. No a tak si s ní hrál. Hrál si s ní asi půl hodiny.

Zvláštní ovšem bylo, že se při tom ke mně nenápadně přibližoval. Ne, že bych byla paranoidní, ale člověka napadne leccos. Nakonec se samozřejmě ocitl vedle mě, načež se mě zeptal větou, na kterou nikdy nezapomenu. Z důvodu ohrožení mravní výchovy mládeže, použiji trochu jiná slova: „Holka, nechceš zachytat motýly si?“, „Cože!?“ Svůj projev na vysvětlenou doprovodil teatrálním pohybem rukou, přičemž jednu měl zaťatou v pěst. Řekla jsem samozřejmě, že ne a ten blbec se mě ještě zeptal: „Proč?“ Po očku jsem se rozhlédla kolem dokola, na dohled nikde nikdo. No to snad není pravda, jak je možný, že v sobotu dopoledne není v takhle obřím parku ani noha? Sebrala jsem svých pět švestek, Adinu taky, a uháněla jsem pryč. Šla jsem rychlým rozhodným krokem až jsem se dostala na hlavní asfaltku, kde bylo více lidí. V duchu jsem přemýšlela, jak je možné, že pořád přitahuju taková individua, tak špatně na tom snad nejsem ne? A proč si vůbec Adina hraje s každým pitomcem? Kdyby mě máma nenaštvala, nešla jsem do parku a nestala by se mi taková věc. V následující chvíli přišel šok! Někdo mi znenadání skočil na záda a já si málem ukákla do kalhot… Ano ano, byla to máma a byla happy jak dva grepy.

0 Komentářů
147 Views
Tip na výlet se psem aneb Jak jsme byly na Dachsteinu

 Na začátku července jsme vyrazili s partou lidí a našimi psy na chalupu do jižních Čech. Byla to taková aktivní dovolená a čtvrtek padl na Dachstein. Vstali jsme v pět ráno a v šest už jsme drandili směr Rakousko, měli jsme před sebou „sladkých“ 197 km.

Aby nás pustili se psy na lanovku, museli jsme jim vzít košíky a postroje. Cena za lístek pro psa byla 100 Kč. Jízda nahoru byla dobrodrůžo, asi osm vyvolených pustili dokonce na střechu. Jelikož jsme nebyli zrovna ti šťastní, jeli jsme všichni uvnitř, navíc se psy by nás nahoru stejně nepustili. Pohled z okna stál rozhodně za to. Pokud máte slabší žaludek nebo se bojíte výšek, radši před jízdou nic moc nejezte, spolucestující ani vy byste z toho nemuseli mít zrovna pěkný zážitek.

Výhled z Dachsteinu je nádherný. Měli jsme krásné počasí a ta panoramata jsou nezapomenutelná. Jediný, kdo nebyl zrovna dvakrát nadšený byla moje fenka border kolie Adina. Jelikož celý týden byl pro ni celkem náročný a už není nejmladší, tak kromě toho, že se táhla jak smrad, skoro na všech fotografi zavírala oči. Přispělo k tomu však také to, že stejně jako já neměla sluneční brýle – sníh, letní sluníčko a hory, to fakt není dobrý. Navíc jsem neměla boty do sněhu. No ale fotky pěkný, takže aspoň k něčemu to bylo!

Část našeho osazenstva lezla na ferratu, aby se dostala až na samotnou špičku, kde se pak mohla pomazlit se slavným vrcholovým křížem. Ten si vygooglete, bohužel jsem neměla možnost ho vyfotit. My, méně zdatní a psy a obtěžkaní, jsme se poflakovali pod vrcholem. V plánu bylo udělat menší okruh a navštívit zdejší atrakce – ledový palác, schody do nikam a visutý most most. Ten balíček atrakcí stál navíc asi 10 euro, upřímně by mi vůbec nevadilo, kdybych tam nemusela. Psi tam nesměli, takže Kikina s nimi musela čekat před turnikety. Schody do nikam jsem si představovala trochu jinak, než pět schodů dolů a výklenek, ale fotka pěkná. Z mostu byl stejný výhled jako všude jinde na Dachsteinu, takže mě to také příliš nenadchlo. Jediné co jsem obdivovala byl ledový palác, v němž byly krásné ledové sochy, které musely dát opravdu hodně práce. Nejvíc se nám však líbilo lezení na kleiner Gjaidstein, nejdřív jsme si mysleli, že jsme vylezli do toho nejvyššího bodu, posléze jsme však z mapy vyzjistili, že höher Gjaidstein je vedle a že zas tak velký výkon jsme nepodali. Ale co už, pořád jsme vylezli ferratu bez jištění 🙂

Cestu dolu jsme měli zarezervovanou, ale vzhledem k tomu, že bylo hodně lidí, o čtvrt hoďky se nám to posunulo. Na střechu jsme se zase bohužel nedostali, ale i tak to byl fajn zážitek. Pak už jsme jen seběhli ten kousek k autu a vydali jsme se vstříc směr chalupa. Super celodenní výlet a se psy vůbec nebyl žádný problém, takže doporučujeme!

0 Komentářů
405 Views
Můj psí hluchoun: Ticho může být fajn!

Když byla Adina malá, poslouchala jako hodinky. Sedala si, lehala si, přišla na první zavolání, dokonce se nechala odvolat i od bandy psů nebo jejího oblíbeného koňského lejna. Pak na mně postupem času začala házet bobek a já si začala říkat, že něco dělám asi špatně.

Snažila jsem se jako blbec, rvala jsem ji pamlskama, smála se na ni, volala, a jedinou odezvou mi bylo to, že na mě občas mrkla, zatvářila se tak nějak jako „Jak to jde?“ a šla dál. Když jsem pak nejednou ztratila trpělivost, vypadala jako chipmunek, který nemůže zpívat, protože zrovna přišel o hlasivky. 

A tak mě všichni začali brát jako tu kámošku co má psa, kterej je tak trochu autista. Aby jste to špatně nepochopili, my spolu jinak žádný problém neměly. V podstatě spolu venku jen tak existujeme, já jdu, Adina chodí kolem. Pokud teda neuvidí kočku, pak nastává chvíle absolutního transu. Je tak ztuhla, že kdybych ji zvedla, mysleli byste si, že je to vycpaný pes. Vycpaný pes, který čumí na kočku.
Abych to zkrátila. Až v jejich skoro 8 letech jsem se rozhodla konečně jít na vyšetření sluchu. Tam jí zapíchali do uší elektrody a zkoušeli, zda mozek reaguje na frekvence, které ji do uši pouštějí. Nereagoval, ten parchant jim vypověděl smlouvu, zřejmě nedodržovaly normy.
Podle vyšetření byla Adina úplně hluchá, ale mně se překvapivě hrozně ulevilo. Už jsem neměla pocit, že jsem dělala něco špatně. Adina přesedlala z autistky na poslušnou a chytrou holčičku a dál spolu venku jednoduše existujeme, akorát já už neztrácím nervy.

0 Komentářů
130 Views
Našich 5 zásadních postřehů z dovolené!

Jako každý rok i tenhle jsme se na nějaký čas přesunuly mimo civilizaci a utekly od zrychleného života v Praze. Adina má tuto část roku pravděpodobně nejradši, jelikož celé dny běhá mezi stany a hledá oběti, aby se mohla věnovat své milované aktivitě – aportování. Naše pocity se ale ohledně dovolené ve Štěkni každým rokem mění, všímáme si totiž více věcí.

 

  1. Psa může mít opravdu každý

Hned první večer se u jediného stánku s občerstvením v celé vesnici ukázal místní kluk, kterého už nějakou chvilku znám. V rukou svíral malou hnědobílou kuličku. Bylo to malé štěně bígla, opravdu hodně malé. Na otázku kolik mu je, se nám dostalo odpovědi šest týdnů a nadšeného dovětku, že už mají dva týdny. Sedl si vedle nás a začal ho krmit piškotama. Šok. Ach jo, jak jsou ti lidé hloupí…

  1. Jezdíme do opravdové díry

Jediný, kdo se těší z toho, že se každý rok vracíme do Štěkně, jsme my a naši psi. Každý, kdo má s touto vesnicí nějaké to dočinění a má IQ víc jak 90, už se odtamtud dávno odstěhoval a nebo to má v plánu.

  1. Letošní léto stojí za prd

Ano, letošní léto je docela tragédie. Možná si to neuvědomujete, protože jste celý den v práci nebo se ven vykopete nejdřív v poledne, ale když bydlíte v kempu pod stanem, tak to nějak nelze přehlédnout. Za celých 14 dní bylo celý den hezky jenom dvakrát.

  1. Stesk po starých časech je diagnóza

Když jedete do kempu, postavíte si stan. To je logické. A postavíte ho tak, aby to vůči ostatním, kteří přijedou, dávalo největší smysl.  Je přinejmenším úsměvné, jak nejstarší účastnící každoroční akce staví své stany pokaždé na stejném místě. Prostě tam musí stát, takhle, v tomhle úhlu a musí mít stejnou barvu. Cože? Na záchodě teďka doplňují toaleťák? A udělali sprchy? Hrůza, už to prostě není, co to bývalo!

  1. Příští rok radši psí camp

Jelikož nás nesmysluplné posedávání u stanů už moc nebere, rozhodly jsme se, že příští rok radši vytouženou dovolenou strávit s „psími“ lidmi. Plánujeme historicky první Zapnipsí Camp, kde nás žádná ze zmíněných myšlenek nebude trápit!

 

Foto: Freeimages

 

0 Komentářů
124 Views

Facebook Zapni psa