Canicross v rámci pražského Volkswagen Maratonu

V sobotu 7.5. jsme se s Rozárkou zúčastnili našeho prvního canicrossového závodu této sezóny, který se běžel ve Stromovce. Nevím, jestli jste to zaregistrovali, ale visely jsme na plakátech po celé Praze, tudíž naše účast byla povinností!

No a jak celé závody vypadaly? Jelikož se běželo v rámci pražského Volskwagen Maratonu pořádáného organizátory závodů RunCzech, jednalo se o velkou akci se skvělým zázemím. Na Výstavišti souběžně se závodem byla velká exhibice různých zemí, kde se maratony také konají. Součástí byl také veletrh, kde jsme všichni nakoupili propriety, které pro běhání potřebujeme.

13221190_10153396201856612_769398353926997622_o

A teď už k samostatnému běhu. Trať byla v délce 4,5km a běžel se okruh Stromovkou. Na start jsme šli spolu s dalšími členy týmu Běhejsepsem.cz – Alčou Zbožínkovou a Pavlou Hrníčkovou. Startovalo se hromadně a tak se všichni psi postarali o pořádný rozruch. Zaznělo „Start!“ a Pavla s Falcem se nám bleskovou rychlostí vzdálili. Já s Rozárkou jsme nechtěly udělat ostudu a tak jsme vyběhly s pořádným nasazením. Mohu říct, že první dva kilometry byly pocitově ty nejlepší, co jsem kdy běžela. Jelikož bylo opravdu horko, v půlce jsem nechala Rozárku smočit v řece a pak jsem se chtěla znovu rozběhnout. Co jsem ovšem nečekala, že se mi z přepáleného startu udělá zle od žaludku. Tak jsem další kilometr pochodovala, v duchu si nadávala a krotila táhnoucího psa. Bylo mi to opravdu líto. Rozárku atmosféra tak strhla, že chtěla utíkat jako o život, ale já to nezvládla. Ke konci jsem se kousla a trať jsem alespoň doklusala. Bily se ve mě dva pocity, a to selhání a vítězství. Vítězství proto, že jsem viděla, jak to Rozinu baví a závod si užila, selhání z mé nezkušenosti a přepálení startu.

Co bylo naprosto úžasné, byl výkon Pavly a Falca, kteří se umístili na neskutečném třetím místě. Pro ty, kteří to nevědí, Falco je bláznivý parson russel terier.

Po cestě domů se nakonec dostavil pocit štěstí. Za čtrnáct dní nás čeká poslední závod Nativia challenge a Dogbiatlon a já nám věřím. Závod si chci užít na plné pecky! Poučím se ze svých chyb a nechám toho bláznivého psa doběhnout celý závod. Držte nám palce, ať zapeklitou trať v Soběšíně pokoříme a samozřejmě se můžete těšit na další report!

– Kristýna

 

 

0 Komentářů
97 Views
Děčínské kvalifikačky po našem aneb Diskopříběh vol. 1

Tak máme za sebou první kvalifikačky v Děčíně. Potkaly jsme spoustu lidí, zažily snad všechna roční období, narvaly si břicha nezdravým jídlem a spaly v apartmánu k zulíbání. Celý víkend běžel jako na drátkách, a i když jsme mezi jednotlivými běhy měli prodlevu třeba čtyři hodiny, organizaci týmu Jakuba Štýbra se přesto nedalo skoro nic vytknout.

Dorazily jsme, jak je naším zvykem, už v pátek večer. Měly jsme zamluvený skvělý apartmán kousek od stadionu s výhledem na děčínský zámek a řeku. Ubytovaly jsme se a vyrazily na večeři. S údivem jsme rázem zjistily, že všechny okolní restaurace praskaly ve švech. Bez rezervace nebyla šance. Běhaly jsme po Děčíně asi hodinu a ptaly se po okolních podnicích, načež jsme na doporučení jednoho nadšeného podnapilého pána skončily v restauraci Krušovická. Nadšené jako onen pán jsme tedy rozhodně nebyly. Nakonec jsme se nechaly uspokojit smaženým sýrem se smaženou přílohou a pivem, a štrádovaly jsme zase na pokoj.

IMG_4802

Holky po prvním závodním dni

Sobotní závodní den začal už v 7 hodin ráno. Jelikož jsme se ale svědomitě zaregistrovaly ještě v pátek po příjezdu, mohly jsme si přibližně dvě hoďky přispat. Ihned jsme zabraly čestné místo na tribuně a staly se součástí dění – stavba, prohlídka a už to začalo. Týmy se střídaly rychle, ale bylo jich hodně. Bavilo nás pozorovat známé tváře, jak se úspěšně i neúspěšně perou s parkury Lindy Bourasse a Dominiqua Dreyera z Francie, Rene Blanka z Německa a Alice Boháčové z Čech. Musím uznat, že parkury byly opravdu hezky postavené a běhavé. Bylo zajímavé sledovat, jak jednotlivé týmy po svém zápasí s nástrahami, které si na nás rozhodčí přichystali. Přišla i naše chvíle, a jak už název napovídá, rychle zase skončila. I přes naši diskvalifikaci musím však pochválit sebe i mého psa. Šlo nám to skvěle, nebyly jsme nervózní a až na zóny a hlouposti by to byly čistě zaběhnuté parkury. Stejně tak bych pochválila Kiki, která už si dva měsíce před kvalifikačkami kousala nehty. Během prvního dne nervozitu téměř odbourala, druhý den už startovala v naprostém klidu a podle toho to také vypadalo. A abych nezapomněla, mezi běhy jsme stihly dokonce i kratší procházku podél řeky.


Krátký sestřih od dvorního kameramana Michala Vokrouhlíka

V neděli jsme si musely přivstat. Program byl naplánován tak, aby se kvůli úklidu mohlo skončit co nejdříve. Tento den byl speciální. Celý den nám zpestřoval vyvolávač, jenž svědomitě hlásil jména závodníků, kteří se měli připravit na start. Důvodem byla „překopaná“ startovka. Úspěšní závodníci předchozího dne startovali až na konci seznamu a my, neúspěšní zelenáči, jsme se nestačili ani poškrábat na zadku a byli jsme na řadě. Díky tomu jsme vyráželi do Prahy už v pět hodin odpoledne. Alespoň nějaké plus to mělo.

Celý víkend bych shrnula jako příjemně strávený. Super společnost, skvělé běhy, přísná, ale téměř perfektní organizace a spousta pocitů. Zase máme co trénovat! A kdo vyhrál? Na stupních vítězů jsme mohli spatřit všem dobře známá jména!

Na výsledkovou listinu se můžete podívat zde: http://results.kacr.info/

 

 

 

 

 

 

0 Komentářů
80 Views
Zapni psa pojedou poprvé na kvalifikačky

Je to tady! Přibližně za měsíc jedeme na své první kvalifikační závody a všichni závodníci, včetně nás, mají šanci kvalifikovat se na IMCA (Internation Mix and breed Championship of Agility), European open a Mistrovství České Republiky!

Ve výsledku jsou kvalifikačky pro většinu závodníků jednou z nedůležitějších akcí celé sezony. A proč jsme se tam rozhodly jet my dvě? Já osobně se hrozně těším, že poprvé za svůj agiliťácký život uvidím na parkuru opravdové špičky českého agility. Těším se také na atmosféru a na ten pocit, že s nimi mohu poměřit své síly. Pokud se mě zeptáte, zda jsem nervózní… Ano jsem! Kdo mě zná, tak ví, že vše beru hrozně vážně, až tím někdy sama sebe děsím. Vím, že naše šance na úspěch jsou mizivé, ale i tak mě to neskutečně stresuje. Pokud tedy máte zaručený tip, jak se hodit do klidu napište mi mail! Ke klidu mi nepřidal ani poslední trénink, kdy jsem seděla v autě, koukala do tmy a říkala jsem si, jestli se tam spíš neztrapním. No co, někdo musí být poslední! Důležité je si celé kvalifikačky užít a to já chci na 200%!

Barča to bere trochu víc v klidu a dělá si ze mě pořád srandu. Zaujala postoj, že se nenechá strhnout mou soutěživostí a chce se hlavně zrelaxovat. K tomu nám bude sloužit krásný apartmán s výhledem na staré město hned na břehu řeky. A jak bude vypadat náš závodní den? Pokud nepočítám mé nervózní kousání nehtů, protivné poznámky směrem k Barče (Předem se ti omlouvám.), přes den hodláme jíst, koukat, občas popoběhnout – čekají nás celkem tři běhy, a pak zase jen jíst a koukat. A to je pro mě momentálně euforická představa!

Kiki

0 Komentářů
87 Views
Sam’s field First indoor Cup aneb Takhle to má vypadat!

Po čtyřech měsících jsme opět vyrazily na závody. Tentokrát jsme se jely podívat do Chomutova, přesněji do Spořic, a to na „ Sam’s field First indoor Cup“. Byly to naše první větší závody, a tak jsme vůbec netušily, co od toho můžeme čekat.

Vyrazily jsme už v pátek odpoledne, ubytovaly se v chomutovské ubytovně a první večer si zpestřily skvělou véčou ve speciální restauraci, která měla z nám neznámého důvodu dva názvy. Nakonec, i když jsme se celou dobu neúspěšně pídily po restauraci Brasilleiro, jsme se na popud jedné paní ocitly v restauraci u Arény (což bylo mimochodem to samé), kde jsme se pořádně nadlábly.

12788238_10205287547457557_1033700097_n

Co se týče samotných závodů, konaly se v krásné vytápěné hale a běhalo se na umělé trávě. Při prezenci jsme dostaly uvítací balíček, kde se schovávaly granule a sušené maso pro psy. To nás velmi mile překvapilo a hodně rychle to zmizelo. Celkově byla akce po organizátorské stránce velmi dobře zvládnutá. Celé závody byly v odlehčeném, přesto soutěžním duchu a my si je moc užívaly. Parkury od Petra Rybáře a Reneho Blanka byly moc pěkné a běhavé a obzvlášť parkur Jumping 2 mi utkvěl v paměti. Jediné, k čemu jsme měly výhrady, byl rozpis běhů. Naše závodní dny začínali prezencí, poté následovaly zkoušky A3, agility, jumping, zkouška A1 a nakonec zkouška A2, kde jsme startovaly. Pro nás to tedy znamenalo být ready od začátku do konce, a to bylo velmi náročné. Zároveň musím dát za pravdu pořadatelům, že se nedá vyhovět každému. Navíc, Málkovští opravdu umí vybrat playlist k prohlídkám a vyhlašování! A ceny? O těch toho mnoho říci nemůžeme, jelikož jsme ani jedna nestály na stupních vítězů, přesto jsme však obdržely opravdu fajnovou cenu útěchy za disklou zkoušku, která se teď na našem záchodě krásně vyjímá – toaletní papír s pacičkami. Někomu se hodil už na závodech, v sobotu večer už na většině záchodů jaksi absentoval.

Pokud bychom to měly shrnout, tak se těším na další akce organizátorského týmu a do Spořic se příští rok zase vrátíme!

0 Komentářů
95 Views
Nejde jen o psa, to je oč tu běží!

Tento článek se dotýká tématu velmi ožehavého – fyzické kondice. Říká se totiž, že agiliťáci jsou pěkně líní, a když se podívám na sebe, musím uznat, že je to tak trochu pravda.

Vždycky, když se mě někdo zeptá, zda sportuji, hrdě mu odpovím, že dělám agility. Každý na mě tak trochu podivně zamrká a většinou se zeptá co to je. S ochotou vysvětlím a tvářím se důležitě. „Jo to je to, jak ten pes skáče přes ty překážky, to je dobrý. Ten můj by na to byl taky dobrej.“ To je ta lepší varianta. Co se týče mých přátel a kamarádů, jsem tyran, co se baví tím, že honí psa po trávě a sám si vedle něj vesele vykračuje. Občas to tak opravdu trochu vypadá. Při té příležitosti slyším za zády řvát svou trenérku Elišku (pozn. Eliška Dolníčková), že jsem pomalá a ať koukám popoběhnout. „Kde máš fyzičku?!“ „Je na dovolený!“ odvětím s jazykem na vestě a jdu si sednout na hanbu.

Pokud se nemluví o mé zdatnosti, mluví se o zdatnosti mého psa. Že by byla psí Schwarzeneger se opravdu říct nedá. Chodíme ven, hrajeme si, míčkujem, dokonce u toho kola si občas mákne, ale jak říkám, k dokonalosti to má daleko. Nevím, jestli jsem závistivá nebo naopak moc lítostivá, ale nějak mi nedělá dobře fakt, že bych zaměstnávala psa a sebe ne. Nechápejte mě špatně, jde o to, že když si vezmu třeba koloběžku, je mi blbý Adinu zapřáhnout a nechat se vézt. Ne že by hrozilo, že by tahala, to fakt ne. Většinou je to právě naopak, ale stejně. Když tahá, mám ze sebe blbý pocit, že nic nedělám, když netahá, tahám já a jsem naštvaná, že ona nic nedělá. Sice si teď nevzpomenu na žádnou jinou tomuhle podobnou aktivitu, ale vždycky jde o stejný princip.

Každopádně, jako každý rok, si říkám, že po zimě začnu běhat, abych tomu psovi konečně začala stíhat. Ještě nikdy se to nepovedlo, ale když se nám to na to léto tak pěkně rýsuje a vypadá to, že nás bude víc, třeba se mi to přece jen podaří… A nejen mě!

Bára

0 Komentářů
64 Views

Facebook Zapni psa