Tento článek se dotýká tématu velmi ožehavého – fyzické kondice. Říká se totiž, že agiliťáci jsou pěkně líní, a když se podívám na sebe, musím uznat, že je to tak trochu pravda.

Vždycky, když se mě někdo zeptá, zda sportuji, hrdě mu odpovím, že dělám agility. Každý na mě tak trochu podivně zamrká a většinou se zeptá co to je. S ochotou vysvětlím a tvářím se důležitě. „Jo to je to, jak ten pes skáče přes ty překážky, to je dobrý. Ten můj by na to byl taky dobrej.“ To je ta lepší varianta. Co se týče mých přátel a kamarádů, jsem tyran, co se baví tím, že honí psa po trávě a sám si vedle něj vesele vykračuje. Občas to tak opravdu trochu vypadá. Při té příležitosti slyším za zády řvát svou trenérku Elišku (pozn. Eliška Dolníčková), že jsem pomalá a ať koukám popoběhnout. „Kde máš fyzičku?!“ „Je na dovolený!“ odvětím s jazykem na vestě a jdu si sednout na hanbu.

Pokud se nemluví o mé zdatnosti, mluví se o zdatnosti mého psa. Že by byla psí Schwarzeneger se opravdu říct nedá. Chodíme ven, hrajeme si, míčkujem, dokonce u toho kola si občas mákne, ale jak říkám, k dokonalosti to má daleko. Nevím, jestli jsem závistivá nebo naopak moc lítostivá, ale nějak mi nedělá dobře fakt, že bych zaměstnávala psa a sebe ne. Nechápejte mě špatně, jde o to, že když si vezmu třeba koloběžku, je mi blbý Adinu zapřáhnout a nechat se vézt. Ne že by hrozilo, že by tahala, to fakt ne. Většinou je to právě naopak, ale stejně. Když tahá, mám ze sebe blbý pocit, že nic nedělám, když netahá, tahám já a jsem naštvaná, že ona nic nedělá. Sice si teď nevzpomenu na žádnou jinou tomuhle podobnou aktivitu, ale vždycky jde o stejný princip.

Každopádně, jako každý rok, si říkám, že po zimě začnu běhat, abych tomu psovi konečně začala stíhat. Ještě nikdy se to nepovedlo, ale když se nám to na to léto tak pěkně rýsuje a vypadá to, že nás bude víc, třeba se mi to přece jen podaří… A nejen mě!

Bára