Nejednoho agiliťáka občas přepadne myšlenka, že náš oblíbený sport je občas hodně demotivující a frustrující záležitost. Obzvlášť pro nové závodníky, kteří na prvních soutěžích většinou zažívají pěknou diskotéku. Domů pak odjíždějí se smutnou náladou a postrádají jakýkoliv pocit pokroku. Nad tímto faktem jsme se více zamyslely.

Kromě agility se občas zúčastňujeme také závodů canicrossu, kde je závodní atmosféra poněkud více uvolněná. Lidé se navzájem podporují a jsou rádi, že vůbec doběhli. Jejich dobrý pocit se dostaví, i když se nepostaví na bednu a to z důvodu, že v canicrossu neexistuje nic takového jako je diskvalifikace z důvodu překonání překážky v jiném pořadí. A k tomu se vám z těla samozřejmě vyplaví nějaký ten endorfín, protože ten k pohybu prostě patří. Je to sport, na který natrénujete, pak se předvedete a třeba překonáte sám sebe, třeba někoho dalšího a třeba se postavíte na stupně vítězů.

Na agility můžete trénovat sebevíc a stejně Vám parkur nemusí sednout. Stačí, aby se jedna věc pokazila a diskvalifikace je na světě. Nepočítá se Vám čas, nepočítají se chyby, prostě smůla. A je pochopitelné, že to spoustu lidí odradí od účasti na závodech nebo dokonce od celého sportu.

A tak nám nezbývá nic jiného než dělat agility prostě pro zábavu a proto, že ho milujeme. Pokaždé, když odevzdaně taháme ty zbytečně těžké zátěže na tunely nebo se lámeme pod prknem z kladiny, které se horko těžko snažíme dostat do naší malé apartní boudy, se zamýšlíme: “Proč právě agility, proč ne třeba ten canicross..?” Protože nás to baví a to je to nejdůležitější. Nezapomenout, že to není jen o výsledcích, ale o vás, o vašich psech a o přátelích z vašeho světa, kteří vás dělají vámi.

Přejeme všem a nejen našim malým zapnipsím závodníkům hodně štěstí na jejich prvních závodech!
#KanikoJump

PS: A neházejte flintu do žita, jinak Vás s ní budem honit po cvičáku!