Když byla Adina malá, poslouchala jako hodinky. Sedala si, lehala si, přišla na první zavolání, dokonce se nechala odvolat i od bandy psů nebo jejího oblíbeného koňského lejna. Pak na mně postupem času začala házet bobek a já si začala říkat, že něco dělám asi špatně.

Snažila jsem se jako blbec, rvala jsem ji pamlskama, smála se na ni, volala, a jedinou odezvou mi bylo to, že na mě občas mrkla, zatvářila se tak nějak jako “Jak to jde?” a šla dál. Když jsem pak nejednou ztratila trpělivost, vypadala jako chipmunek, který nemůže zpívat, protože zrovna přišel o hlasivky. 

A tak mě všichni začali brát jako tu kámošku co má psa, kterej je tak trochu autista. Aby jste to špatně nepochopili, my spolu jinak žádný problém neměly. V podstatě spolu venku jen tak existujeme, já jdu, Adina chodí kolem. Pokud teda neuvidí kočku, pak nastává chvíle absolutního transu. Je tak ztuhla, že kdybych ji zvedla, mysleli byste si, že je to vycpaný pes. Vycpaný pes, který čumí na kočku.
Abych to zkrátila. Až v jejich skoro 8 letech jsem se rozhodla konečně jít na vyšetření sluchu. Tam jí zapíchali do uší elektrody a zkoušeli, zda mozek reaguje na frekvence, které ji do uši pouštějí. Nereagoval, ten parchant jim vypověděl smlouvu, zřejmě nedodržovaly normy.
Podle vyšetření byla Adina úplně hluchá, ale mně se překvapivě hrozně ulevilo. Už jsem neměla pocit, že jsem dělala něco špatně. Adina přesedlala z autistky na poslušnou a chytrou holčičku a dál spolu venku jednoduše existujeme, akorát já už neztrácím nervy.