Jednou za čas, když mi začnou být moje psí kalhoty poněkud těsnější, se uvnitř mé osoby spustí tichý alarm. Většinou s těžkým srdcem vysadím coca colu, na které jsem se asi stala závislá… Nevím, ale opravdu bych o ní mohla říct, že moje všední dny dělá tak nějak hezčí. No a zkouškové bez coly? To prostě neexistuje, tam mám výsadní právo.
Loni na podzim jsem se však rozhodla začít i pravidelně běhat, jelikož situace si to zkrátka žádala a já neměla na nové kalhoty. Vybavená Adinou, protože přece nepojedu na svoje vlastní triko, jsem se vydala na pražské Trojmezí za svou kamarádkou Péťou, která se do toho pustila se mnou se dvěma chrty. Nutno podotknout, že s fyzičkou na tom byla teda mnohem líp.
Vyběhly jsme. Adinu jsem tentokrát nechala na volno, abych se necítila jako tyran. Pole, baráčky, potůček, zámeček. Vybrat hezkou trasu jsme si uměly. Kecaly jsme (fakt jsme to u toho běhu zvládaly a téměř se neflákaly). Když jsme vbíhaly do zahrádkářské kolonie, předběhly nás dvě slečny… Aby ne! Běžely jsme v klídku dál, když jsem si najednou uvědomila, že mi někdo chybí… Adina, přítomna pouze ve své alternativní realitě, kdy nemá čas vnímat svět kolem sebe se ztratila. Běžela za náma, za dvěma běžícími postavami, no a když nás ty dvě slečny předběhly, prostě se přidala k nim. Proč ne, že jo? Co na tom sejde, běžkyně jako běžkyně.
Nastal chaos. Začala jsem volat, i když mi bylo jasné, že to je jako hrách na stěnu házet a hodnota mojí tepová frekvence vylítla kupodivu ještě výš a to jsem si myslela, že to už nejde. Poslala jsem Péťu jedním směrem a já se vydala druhým, jelikož se to samozřejmě muselo stát před rozcestím. Hledaly jsme dobrých deset minut, jedny z mých nejdelších, a já si v tu chvíli ani neuvědomovala, že už nemůžu. Byl to vskutku intenzivní trénink.
Po chvíli jsme narazila na kolemjdoucí a zeptala se, jestli neviděla psa. Bohužel neviděla. Začalo se stmívat a já propadala zoufalství, vždyť ona neslyší, musí být vyděšená, musí mě hledat!
Ohlédla jsem se… No a tam, na druhé straně malebného potůčku Botiče, se procházel klidný hnědobílý čuchající pes. Dá se říct, že když mě zahlédl, byl potěšen.